Důležitou složkou obrazové informace (videa) je zvuk, který je stejně důležitý jako obraz samotný. Je pravda, že při sledování filmu se smíříme spíše se špatným obrazem, než s nekvalitním zvukem. Scénická hudba, ruchy a audioefekty přidávají videu na dramatičnosti a uměleckém pojetí, mění atmosféru záznamu. Z těchto důvodů si málokdy vystačíme pouze se zvukem originálním . Tématu zpracování zvukové složky videopořadů se tedy budeme věnovat nejdříve.

Co je to zvuk?

Zvuk je každé podélné mechanické vlnění v látkovém prostředí, které je schopno vyvolat v lidském uchu sluchový vjem. Frekvence tohoto vlnění leží v rozsahu přibližně 20 Hz až 20 kHz; za jeho hranicemi člověk zvuk sluchem nevnímá. V širším smyslu lze za zvuk označovat i vlnění s frekvencemi mimo tento rozsah. 

Zdroj zvukového vlnění se nazývá zdroj zvuku a hmotné prostředí, ve kterém se toto vlnění šíří, nazýváme vodič zvuku. Vodič zvuku, obyčejně vzduch, zprostředkovává spojení mezi zdrojem zvuku a jeho přijímačem (detektorem), kterým může být ucho, mikrofon nebo snímač zvuku. Zvuky se šíří i kalpalinami (např. vodou) a pevnými látkami (např. stěnami domu).

Pro naší potřebu zpracování zvukové složky digitálního obrazového záznamu, úpravám a zpracování zvuku na počítači obecně, nám zatím bude stačit rozdělení zvuků na hudební (tóny) a nehudební (hluky, ruchy). Zdrojem hudebních zvuků mohou být například lidské hlasivky, nebo různé hudební nástroje. Jako hluky (ruchy) označujeme nepravidelné zvuky (např. vítr, výstřel, běžící motor apod.). Dalším typem zvuku, se kterým budeme pracovat při úpravách audio a video záznamů je mluvená řeč.

Každý zvuk, hudební i nehudební, se vyznačuje svojí fyzikální intenzitou, s kterou je rovnocenná veličina nazývaná hladina intenzity zvuku měřená v dB, a fyziologickou hladinou své hlasitosti. Mimo to se hudební zvuky vyznačují ještě frekvencí, která určuje jejich výšku. Třetí základní vlastností zvuku je průběh kmitání, ovlivňující jeho zabarvení. S těmito parametry se setkáme   při úpravách zvuku v audioeditačních programech při použití efektových audiofiltrů.

Na závěr tohoto úvodu si ještě uvedeme několik perametrů důležitých pro lidské ucho:

Frekvenční rozsah zvuku, který většina lidí vnímá, začíná kolem 20 Hz a dosahuje ke 20 kHz. S rostoucím věkem horní hranice výrazně klesá. Nejvýznamnější rozsah je 2–4 kHz, který je nejdůležitější pro srozumitelnost řeči a na nějž je lidské ucho nejcitlivější. Nejvyšší informační hodnota řeči je přenášena v pásmu 0,5–2 kHz.

Dynamický rozsah, což je rozdíl mezi nejhlasitějším a nejtišším vnímatelným zvukem, je uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma asi kolem 120 dB. Na okrajích pásma je však mnohem menší. Schopnost rozlišit frekvence tónů se u každého člověka liší a je frekvenčně závislá. Uprostřed slyšitelného frekvenčního pásma za ideálních podmínek lze rozlišit změnu frekvence o několik centů. Na okrajích pásma je rozlišovací schopnost výrazně nižší.

Jak dostat zvuk do počítače?
Kvalitní zvuková karta je důležitá

Zvuková karta (sound card) je důležitou součástí hardwarového vybavení počítače na kterém chceme poslouchat, upravovat (editovat) audio (zvuk), slouží tedy k počítačovému zpracování zvuku. V závislosti na své kvalitě zajišťuje také kvalitní zvukový výstup z počítače. Ke zvukové kartě lze dále připojit následující zařízení:

• sluchátka
• reproduktory
• zesilovač
• mikrofon
• externí zdroje (rádio, magnetofon, ...)
• pokud je karta vybavena rozhraním MIDI

             

Vzhledem k tomu, že nabídka zvukových karet je široká a kvalita zvuku v PC  důležitá, budeme se zvukovým kartám a práce s nimi, věnovat podrobněji.

Problémem všech zvukových karet je prostředí, ve kterém pracují. Centrální procesor, zdroj i další obvody a procesory počítače jsou místa produkující rušivé magnetické pole, šum a brum. U všech klasických PC systémů a zvukových karet platí, že zde nelze jednoduše dosáhnout nulové úrovně šumu a brumu. Naštěstí úroveň těchto nežádoucích složek audio signálu většinou nenabývá při zpracování na počítači takových rozměrů, aby nebylo možné s průměrnou zvukovou kartou dosáhnout poměrně přijatelných výsledků.

Při profesionálním zpracování zvuku není A/D převodník (mění výstupní napětí třeba z mikrofonu na datový tok nul a jedniček) součástí počítače (jako v případě klasické zvukovky), ale je od počítače oddělen a je samostatným zařízením (s technologickou podporou proti nabalení brumu a šumu do nahrávky), které je přes rozhraní připojeno k PC. Počítač slouží buď k řízení tohoto systému , nebo k editaci audio datového toku (změna dynamiky zvuku a další efekty).

Problémem většiny levných zvukových karet je jejich odstup signál/šum. Tyto karty šumí a  nelze s tím nic dělat. Dobré zvukové karty obsahují mimo jiné obvody, jejichž činnost je zaměřena na potlačení šumu nebo zabraňuje jeho vzniku. Tyto karty jsou pochopitelně dražší, ale vyplatí se.

!CHYBY

• pletení frekvenčních rozsahů
• špatné umístění zvukové kraty (blízko procesoru)
• špatný výběr zvukové karty
  

Důlěžité pojmy:
Scénická hudba, ruchy, infrazvuk, ultrazvuk, hladina intenzity, dB, výšla, zbarvení, dynamický rozsah, zvuková karta, sluchátka, mikrofon, šum, brum, A/D převodník, odstup signál/šum, MIDI